Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za poznáním okolí Dračice

12. 9. 2009

1. S Dračicí po boku.
Z Majdaleny se po mostě přes řeku Lužnici, podél osady Kosky a přes obec Hamr, dostávám na jižní okraj městečka Chlum u Třeboně. Podél rybníka Hejtman pokračuji směrem k obci Staňkov a k státní hranici.

 

Zahajuji první z plánovaných cyklovýletů do rakousko-českého příhraničí. Touha poznat toto území jinak než z okna jedoucího automobilu konečně přemohla pohodlnost. Pohledy cyklisty jsou zcela jiné než pohledy motorizovaného turisty. Chce to nejdříve najít odvahu vysadit z tempa, které přetechnizovaný svět člověku vnutil, opustit rozpálený asfalt, upřednostnit možnost zastavit ve stínu stromů, důkladněji se kolem sebe rozhlédnout i věnovat pozornost něčemu jinému než divokému dění na silnici.

Na křižovatce před obcí Staňkov odbočuji vpravo a mířím do míst, která kvůli hraničnímu pásmu bývala normálnímu smrtelníkovi dlouhá desetiletí nepřístupná. Za samotami u lesa, zvanými Pele, se zužuje silnice, pokračuje lesní cesta, na které snad už jen rozbitý starý asfalt pamatuje pravidelné projížďky gazíků Pohraniční stráže, která sem až do roku 1989 nikoho neznámého, mimo lesní zvěře, nepouštěla.

Moje jízda temným lesem, naplněná očekáváním a nejistotou, končí brzy poté, co se náhle vynoří několik zákazových dopravních značek a tabulek s českými a německými nápisy, závora přes cestu a hned za ní vlevo dvoupatrová budova rakouské celnice. Stávala zde i jednopatrová celnice česká, přesněji řečeno československá, postavená v roce 1927.

 

I ta rakouská celnice už je tady prakticky zbytečná, není předpoklad, že bude ještě někoho odbavovat. Časem jistě budou zbytečná všechna hraniční zařízení, která mezi oběma státy vznikla ve 20.století. Po více než osmdesáti letech od rozbití monarchie stále častěji zjišťujeme, že svoboda cestování, nyní objevovaná v EU, bývala ve starém Rakousko-Uhersku samozřejmostí.

 

Připravuji si občanský průkaz. Místo očekávaného podezřívavého pohledu celníka, policisty či vojáka na mne číhá jenom ticho. Pro člověka, který před rokem 1989 několikrát na východoněmecké hranici vyplňoval celní prohlášení a zažíval nervydrásající čekání, je to zvláštní pocit; obejít po pěšině závoru a do sousedního státu vstoupit jako do sousední vesnice, bez jakékoliv kontroly. Impozantně působící mohutná šedozelená budova celnice sice jeví známky úklidu a pečlivé údržby, ale je prázdná, tichá, tak jako je tiché a liduprázdné celé okolí.

Nade mnou je stále stejně modré nebe, změnu pozoruji jen dole; český borový a smíšený les byl vystřídán monokulturou rakouského lesa smrkového, zmizela asfaltová cesta, dále vede rovná cesta písčitá, lemovaná umělohmotnými patníky.

 

Je tady úžasný klid, v době bláznivě spěchajících lidí je to jev neobvyklý, hluk motorových vozidel sem nedoléhá, jen voda hlasitě kolotá v potůčku, zpívají ptáci a bzučí mouchy a komáři. Dlouhá rovná cesta je po stranách chráněna vysokým hustým lesem, z něhož na některých místech zasvítí kulaté zákazové dopravní značky a tabulky upozorňující, že se jedná o soukromé pozemky.

Asi po pěti stech metrech zastavuji na malém odpočívadle, u jednoduché masivní lavičky a balvanu upraveného na památníček. Mimo vytesaného křížku je v něm zasazeno šest barevných obrázků, na nichž je pestrými barvami vykreslena jakási hrozná mordýřská historie, co snad se v tomto lese, v nějaké hájovně poblíž, stala.

V minulosti byla v blízkosti státní hranice skutečně prolita krev, a nebyla to jen krev pytlácká; hluboké husté lesy byly v meziválečném období jako stvořené pro pašeráky, z nichž někteří za tuto vášeň zaplatili životem. Na zdejší státní hranici se střílelo i v září 1938, když československá finanční stráž odrážela útoky nedočkavých nacistických bojůvek.

 

Písčitá perfektně upravená cesta mírně stoupá, po několika stech metrech opouští les, za kterým se vlní barevné pásy luk a políček s porosty brambor a ovsa, na stoupající silnici přibývají zatáčky. Na vrcholu stoupání začíná slušný asfaltový povrch, v dohledu jsou první domy vesnice Schlag.

 

Přestože nadmořská výška Schlagu (512 m) převyšuje nedalekou téměř rovnou krajinu u Chlumu skoro bezvýznamně, působí Schlag dojmem horské vesničky; vybarvené domky i větší statky jsou rozeseté po zelených stráních nad údolím s rybníčkem. Středem vesnice je hasičská zbrojnice s baňatou věžičkou a vysokými špičatými štíty. Schlag byl v meziválečném období překladištěm kontrabandu, do Rakouska se pašovaly Baťovy boty, do Čech cukerín a selata, která ve zdejší hospodě byla napájena kořalkou (aby při cestě přes hranici spala a nekvičela).

 

Silnice opouští Schlag a míří k východu, jednoduše, bez zatáček, se šplhá na dlouhý táhlý kopec, během několika set metrů dosahuje nadmořské výšky 593 m, aby hned po dosažení vrcholu začala klesat dolů do údolí, v němž mezi zelení stromů a pestrobarevnými střechami a fasádami domů města Litschau(česky bývalo nazývané Líčov) se třpytí vodní hladina čtyřiadvacetihektarového rybníka Herrensee (Panský).

 

Domy města Litschau (530 m) stojí i na březích a svazích v okolí zmíněného rybníka, ve skutečnosti podlouhlé přehrady na řece Reißbach (Dračice). Rybník je prakticky součásti města a je samozřejmě zdrojem příjmu pro provozovatele rekreačních a sportovních zařízení (rybolov, pláže, tenis, plážový volejbal, dětská hřiště atd.).

Zastavuji u splavu, kde voda padá do hlubokého betonového koryta, úzkost při pohledu dolů znásobuje pomníček, který připomíná, že při plnění služebních povinností zde v roce 2005 zahynul mladý záchranář. Nedaleká pobřežní restaurace, téměř omývaná vodou, zeje prázdnotou, u půjčovny loděk se na vlnách pohupují pestrobarevná šlapací a jiná plavidla, která čekají na zákazníky. Je ještě jaro, prázdniny jsou daleko.

 

Zkouším mobil, nejsem dále než pět kilometrů od státní hranice, signál Eurotelu zmizel. Úzkou uličkou sjíždím několik desítek metrů dolů k mostu přes Dračici. Na kopci vpravo jsou kamenné stěny paláce a válcových věží středověkého hradu Litschau. Na hradě sídlí správa lesního závodu, dovnitř nemá veřejnost přístup. Přejíždím most se sochou sv. Jana Nepomuckého, ulice stoupá k podlouhlému svažitému náměstí s kostelem. Prohlížím si upravené a nabarvené domky s výkladními skříněmi. Parčíky a bezplatná parkoviště pro automobily jsou samozřejmostí na většině rakouských náměstí, avšak ličovské náměstí má ještě něco navíc: panoráma hradu na protějším kopci.

 

Po krátké prohlídce náměstí opouštím centrum města a vydávám se k jihu. Po ujetí několika desítek metrů se vlevo zasvítí fasáda slušně upravené budovy nádražíčka, konečné stanice úzkokolejky od Gmündu. Trať a zařízení úzkokolejky jsou udržované ve výborném stavu, provoz je zde však jen rekreační.

Končí město, silnice dál vede po rovině či mírně klesá, ale neopouští řeku Dračici ani úzkokolejnou dráhu, dalších šest kilometrů s nimi ruku v ruce míří k jihu. Vpravo míjím rybník Schönauer Teich, pak domy osady Schönau (530 m), roztroušené po údolí, a pohodlnou jízdou se dostávám k vesnici Gopprechts (505 m). Tam se silnice se svými průvodci loučí, sama se vydává do vrchu, aby se na kopci protáhla mezi řídce rozestavěnými domy osady Finternau (530 m), což je už severní část městečka Brand-Nagelberg; řeka Dračice zatím zamíří údolím na západ, k zříceninám bývalé české obce Nová Ves (Neudorf) u Františkova, železnice naopak se drží lesa na východní straně a za jeho asistence se nesměle přibližuje k Brandu.

 

Brand (540 m) byl dříve samostatným městysem s barokním kostelem a farou, v současnosti obecní úřad sídlí v sousedním Alt-Nagelbergu (Staré Huti). Celkem zde žijí necelé dvě tisícovky obyvatel. Pamětní deska na kostele byla umístěna v roce 1908 a přípomíná šedesát let panování císaře Františka Josefa I. Nedaleko od nevýrazného náměstíčka a pomníku padlých vojáků se uprostřed širokého chodníku jako indiánský totem tyčí Zunftbaum, umělý strom, lépe řečeno čtyřramenný kříž z kulatých sloupů, ověšený barevnými vlaječkami pětadvaceti cechů. I taková může být připomínka řemeslnických tradic.

 

Projíždím Brandem, malá zelená šipka s nápisem Rapšach mi dává pokyn, abych odbočil vpravo na cestu k hraničnímu přechodu. Po dvou kilometrech jízdy lesem se po písčité a štěrkové cestě dostávám k státní hranici, opět objíždím závoru, na české straně hranice mi nabízí odpočinek nově postavený altánek. Následuje téměř rovina a typicky nesměle rostoucí lesní a luční porosty písčito-rašelino-jílovitého českého Vitorazska, jehož výrazným představitelem je právě obec Rapšach, do které přijíždím.

Pojem Vitorazsko (území za roboty patřící k hradu Weitra-Vitoraz) vstoupil do povědomí českého obyvatelstva po první světové válce, při vytyčování státní hranice. Na Vitorazsku žili vždy nějací Češi už dříve, ale toto chudé území bylo až do roku 1920 dolnorakouské, české se stalo na základě rozhodnutí mezinárodní rozměřovací komise.

Půda tohoto bývalého rakouského území poskytovala jen nejistou úrodu, proto se zde lidé hodně živili košíkářstvím, opálkářstvím a hrnčířstvím. Přestože vytvořením hraničního pásma byl po roce 1950 v okolí Rapšachu pohyb lidí značně omezen, měl se Rapšach stát vzornou zemědělskou pohraniční obcí.

Při rozhlédnutí po krajině je zřejmé, že pokrytecká anabáze socialistického zemědělství v Rapšachu skončila brzy po roce 1989. Aneb místo sysifovského zúrodňování půdy přišel opačný extrém, zmizela téměř veškerá orná půda, převládají rozlehlé pastviny, jež za suchého počasí dostávají podobu stepí